Vnitřní modlení

Modlitba srdce
Modlitba duše
Modlitba éterická
Modlitba léčivá
________________________

 

Modli se v sobě
a
prozařuj každé slovo tím,
že jsi zcela připraven
a zameřen na
Vnitřní světlo,
na Boha.

 

Ti, kdo se správne modlí, dospejí do hloubi svého srdce, k Bohu. V prazákladu všeho bytí se sjednotí se všemi lidmi a bytostmi. Spojeni s Bohem a veškerým bytím jdou do sveta, aby hlásali poselství lásky všem, kteří hledají pravdu, aby všichni lidé a všechny bytosti dospeli k pravde, do hloubi srdce, k Bohu.

Kéž by se všichni lidé a všechny bytosti vedome přiblížili této jednote, Univerzálnímu životu!

                                                                                          Gabriele Wittek

 

Obsah:

Jak dospěji k pravému modlení

Modlitba srdce

Modlitba duše

Modlitba éterická

Modlitba uzdravující

Milí čtenáři

 

 

 

Jak dospěji k pravému modlení?

Stále více lidí, zvlášte tech z mladší generace, hledá a ptá se po smyslu života. Hledají smyslem naplnený život a nacházejí ho jen težko. Mnohé už omrzel život v blahobytu, už je nemůže uspokojit. Trpí materiálním přesycením, trpí pod naléhavým tlakem tužby být a mít. Vzhledem ke značne povážlivému vývoji a vyhrocování, které vyvolává starost, cítí narůstajícíí ohrožení všech životních podmínek.
A tak mnoho našich spolubratrů hledá pravdu. Jejich vnitřní neklid, jejich hledání a snažení má hluboké kořeny: Duše, která není z tohoto sveta, tuší svou večnou vlast, kde je bezpečí a jistota; tuší spojení s nebeskými bytostmi, mezi nimiž panuje štestí, spokojenost, harmonie a láska. Aniž by si to človek uvedomoval, touží jeho hledající duše také po duální jednote, po svém duálním partnerovi, který žije eventuálne daleko od této Zeme, ve svetlých oblastech večné vlasti. Duše a človek kráčí vytrvale pozemskou poutí; vytrvale poutník usiluje o nové cíle, které slibují naplnení. Jsou-li dosaženy, oddech však nebývá dlouhý. Naplnení a uspokojení trvají jen krátce. Duše a človek nikde nenacházejí hluboké bezpečí, nikde nenacházejí trvalý domov.
Probuzená duše cítí, že je jenom poutníkem. Cítí a tuší neco vyššího. Toto naléhavé tušení a toužení duše probouzí jejího človeka. K duchovnosti se probouzející človek začíná hledat vyšší, ušlechtilejší a dokonalejší. Snaha duše, která tíhne k prapůvodu, se přenáší na jejího človeka; proniká do neho a stoupá v nem jako oživující míza ve strome, když se blíží jaro.
Probuzená duše již slyší volajícího Ducha. Starostlive a láskyplne ji povzbuzuje, jako když se ptačí matka snaží pohnout svá mláďata, aby opustila hznízdo, aby se učila létat. "Pojď", tak láká, "pojď, a užívej svá křídla! Vrhni se do svého živlu, který je tvým životem! Ochutnej svobodu a prostor, které jsou tvým domovem!" Tak volá a povzbuzuje také Duch probuzenou duši, aby vykročila vzhůru, vydala se na cestu dovnitř, k večnému životu, který je jí vlastní.
Človek sice cítí toužebné naléhání své duše. Volání Ducha: Pojď, následuj me! stále zřetelneji proniká do jeho vedomí. Avšak vnitřní svetlo nemůže ješte zcela proniknout oparem lidsky-pozemského; pramelodie života se nemůže prosadit proti hlasitému lomozu sveta; rozum ješte překrývá duchovní vnímání, tichý hlas večné pravdy.
Človek se obrací na různé strany, aby našel, co jeho srdce tak neklidne hledá, a musí poznat, že ve vnejšku to k nalezení není. Avšak kde je prostor pro duchovní život v naší stesnanosti, v uspechanosti naší doby, žijící ve chvatu a bez odpočinku?
Majetek, uznání a požitek jsou meřítky blahobytné společnosti. Vtiskují ráz myšlení a jednání dnešního človeka. Protože takovéto zameření je v rozporu s duchovnem, myslí si mnozí, že tomu, kdo žije ve svete, je duchovní život uzavřen.
Svým povoláním a společenskými vazbami jsme všichni svázáni se svetským životem. Tento vnejší život klade na nás nároky a zatežuje nás více než kdy jindy. Človek se z toho nemůže vyprostit. Technika mu nabízí četné a stále nové možnosti: Dráždení smyslů a hluk, okouzlení a rozptýlení různé povahy, jež často překračují schopnost jednotlivce všechno to vnímat. Klid a zvroucnení, po nichž duše volá, připadají mnohým proto jako utopie, pro jejíž uskutečnení náš neklidný svet neposkytuje žádný prostor.
To se zdá ovšem jenom tomu, kdo si myslí, že se pro dosažení klidu musí človek z hlučného shonu, ze společnosti a ze zamestnání stáhnout do ústraní. Svetský shon sice mnoho lidí uchopil a drží je v zajetí. Svetský človek je sice svázán tím, čemu venuje své myšlenky a touhy; je tomu dnes tak, jako za všech dob.
Avšak obnovení človeka zevnitř skrze rozpomenutí se na síly, které v nem odpočívají, je dnes možné stejne, jako to bylo možné za všech dob.
Abychom v sobe nalezli klid, nemusíme se stáhnout z každodenního života, ze zamestnání, ze společnosti. Musíme pouze poznat, o co jde: žít v tomto svete, ale ne s tímto svetem.
Záleží na tom, které síly na sebe necháme působit. Záleží na tom, kterým silám dovolíme, aby nám a našemu životu vládly. Zameříme-li se na svet, na hmotné, bude mít na nás vliv svet, všechno vnejší. Pak jsme detmi sveta a budeme mít podíl na všem, co je vnejšímu svetu vlastní. Ačkoliv duchovní skutečnost je zrovna tak přítomná, nemůže nás účinne podpořit, podnítit a vést, protože jsme se k ní nepřiklonili, vedome jsme se na ni nenapojili, nepodali jsme jí ruku.
Obrátíme-li se k duchovnu, ztratí na nás vnejší svet se svými formami projevu svůj vliv. Ačkoliv je zde stejne jako předtím, nemůže nad námi už mít moc, protože jsme podali ruku božskému v nás. Tím budeme nyní vedome živeni, vedeni a řízeni. V nem smíme nyní odpočívat.
Jakmile jsme se upevnili v duchovním živote, který je v nás, večné bytí se stane bezpečnou půdou, na které budeme stát. Svými kořeny jsme v této půde bezpečne zakotveni a s důverou v síly, které z ní k nám proudí, můžeme slovem a skutkem vyrůstat ven do vnejšího života. Bouře doby nás sice může pocuchat, ale nemůže nám nakonec ublížit, protože z prazákladů večného bytí budeme získávat sílu a odolnost. Tak můžeme spočívat v duchovnu a současne plnit své úkoly ve svete.
Stále se prohlubující duchovní neznalost človeka přinesla s sebou to, že si mnozí myslí, že hmotné a duchovní, náboženské, jsou dve od sebe velmi vzdálené oblasti. Ve skutečnosti jsou hrubohmotné, materiální oblasti bytí zde na zemi úzce spjaty s jemnohmotne duchovními oblastmi. Jde o vibrační roviny, které existují vedle sebe a současne. Navzájem se prolínají. Nehlede na jejich různé frekvence se přítomnost obou realit navzájem nevylučuje, podobne jako může být v jednom prostoru současne svetlo i zvuk.
Proto můžeme zcela dobře žít v tomto svete, aniž bychom však museli žít s ním. Musíme se pouze rozhodnout pro to, abychom dávali přednost Vnitřní skutečnosti všeho bytí, Božství. Kdo není s tímto svetem, nýbrž pouze v nem žije, ten bude klást vyšší a ušlechtilejší nad nižší, nad materialismus a tak dospeje k Vnitřnímu klidu. Kdo ale žije v tomto svete a také se na nej zameřuje, čili je s ním, jeho srdce nebude naplneno vnitřním mírem, protože tento svet nezná mír, který proudí z hlubokého pramene božské síly.
Spojení materiální úrovne bytí s duchovní úrovni se deje odevzdáním se. Jestliže se obrátíme k silám večného života, teče k nám nepřerušený proud síly, neboť Bůh, náš Otec, před námi svůj pramen prasíly nikdy nezavírá.
Modlení je odevzdání se. Kdo se modlí, uzavírá obeh života. Kdo se denne správne modlí, ze srdce, ten si i v nejvetším hluku uchová Vnitřní mír.
V tomto svete je mnoho duchovního vedení, avšak málo je uvádeno ve skutek, a ješte méne je naplnených srdcí a duší!
Vedoucí poznává, že v naší dobe proudí zvýšenou merou prasíly života do lidských duší, aby je probudily k duchovnosti. Tak se u mnohých lidí probouzí poznání slabosti a nestálosti vnejších hodnot, vnejšího bytí. Mnohé lidi už neuspokojuje neco vlastnit a neco znamenat. Vnejší, materální chléb už mnohé nenasycuje, a oni zjišťují, že zevní hodnoty jen rozptylují, ale neposkytují žádný životní obsah. Dost často se ukazují jako prázdné, plané a pomíjivé. Zuboží srdce a nepřinesou žádný klid a žádný mír.
Kde mohou najít duše a človek chléb života? Ať hledáme kde chceme, u přátel, na tom či onom míste, ve vnejších oslavách a schůzkách, nenalezneme jej, jedine v nás, v našem nitru. Mnozí jsou štváni, protože je pohání probuzená duše, avšak stále hledají tam, kde nemohou nalézt, a ohlušují se v tomto svete. Nejsou schopni postřehnout to, co je jim přesto tak blízko! A uslyší-li o tom, přece je to často ndovede dál, neboť intelekt, rozum, zameřený na materiální skutečnost, ješte odmítá a zavrhuje.
Avšak síly z vysoce vibrujících kosmických oblastí se neúnavne snaží probouzet a oživovat. Jejich působení je na naší planete všude znát a vyskytuje se v rozličných podobách, neboť Duch Boží působí rozmanite, aby práve v této dobe přivedl ješte mnohé lidi blíže k vedomí jejich duchovního původu, které otevírá cestu k univerzálnímu životu. Každý z nás je veden tak, že se mu nekolikrát za jeho pozemský život dostane možnosti poznat, čeho je mu zapotřebí: poznat, že přísluší večnému, duchovnímu bytí a že stojí za to tento původ v sobe samém znova hledat a rozvinout.
Den, kdy človek pozná, kým opravdu je, den, kdy dospeje sám k sobe, má rozhodující význam pro jeho život, onen život, který nekončí uzavřením tohoto pozemského putování. Je to den vedomého obrácení se k večnému, duchovnímu životu. Človek si uvedomí, že pouze v nem, v jeho nitru působí klid, spokojenost, síly nekonečné hojnosti, které smí rozvíjet božskou všeláskou.
Do každé duše vložil náš Otec, večný Duch, všechno, co On, Život, ze síly a plnosti vydal a bez přestání vydává. Tato hojnost duchovní síly dřímá více nebo méne v nás. Chtela by být námi samými probuzena. Pokud však chceme dospet k vnitřnímu míru a hlubokému tichu, musíme si být nejprve vedomi svého duchovního původu, neboť každý človek je dítetem Nejvyššího a má se stát znovu čistou bytostí, vedomým synem či vedomou dcerou odvekého Života.

Pravé modlení nás vede domů, k našemu prapůvodu, domů do říše večného svetla, kde na nás čeká štestí, mír, harmonie a blaženost. Modlitba je jako most, který nás vede do reality Ducha, do života, který nás osvobozuje.
V modlitbe je tedy nezmerná síla, neboť nás spojuje se zdrojem síly života, s všemocí nekonečnosti, s Bohem, naším Otcem.
Bůh je láska. V modlitbe nás zachytí zesílene večný proud božské lásky, který je schopen nás vynést vzhůru k láskyplnému vedomí duchovního života, až k srdci našeho odvekého Otce.
Pravé modlitbe je však třeba se naučit.
Modlitby jen ústy nás do zaslíbené zeme vnitřního života nedovedou. Slova pronášená bez procítení neotevřou stavidla nitra, jež by uvedla do pohybu proud večné lásky. Nezáleží na textu, nezáleží na délce nebo jiných vnejších znacích modlitby. Síla nespočívá pouze ve slove, v písmenech, v samotném zvuku.
Pravá modlitba se utváří z nitra. Proudí z duše a ze srdce. V pravé modlitbe oslovuje díte svého Otce ve vlastním nitru, to znamená: promlouvá ke svému vnitřnímu Bohu, dokud neotevře stavidla, přes než se pak duše a srdce modlí.
Jak ale dosáhnu pravého modlení, božského vedomí, jež neustále klepe na srdce človeka a rádo by mu projevilo vnitřní hojnost, pravý původ? Jak dosáhnu večné reality, života, který me osvobodí?
Kdo hledá, nalezne. Božskou skutečnost, pravý mír a vytoužený klid však nemůžeme nalézt mimo naše vedomí, v tomto svete.
Abychom tento vytoužený mír, bezpečí a stálost nalezli, musíme dospet nejprve sami k sobe. Meli bychom veřit, to znamená považovat za pravdu a utvrzovat se v tom, že nejsme bytostmi z tohoto sveta, nýbrž bytostmi, které putují k nebi, k říši míru.
Ježíš z Nazareta řekl: "Říše Boží je ve vašem nitru." Abychom tedy nalezli mír, lásku, musíme vejít do našeho nitra, neboť jen říše nitra, naše večná vlast, zeme našeho původu, nám může zase dát tento mír a klid. Dospet k sobe samým znamená: poznej sám sebe!
Ačkoliv tato veta vypadá proste a jednoduše, bude náročná pro toho, kdo se odhodlá ji uskutečňovat. Neboť: témeř každý z nás pozoruje okolní svet a také své bližní oknem svého já. Dívá se, hodnotí a posuzuje zcela podle svého vlastního meřítka. Je tu mnohé, co se nám nelíbí, a leckdo, jenž se nám nelíbí, a podle toho o tom a o nem smýšlíme a mluvíme.
Dospet k sobe samým znamená nesmýšlet už negativne o svém blížním. Nemáme také o nem mluvit, jak je oblečen, jaké má nedostatky, jaký má majetek, co činí a co mluví. Meli bychom si všímat sami sebe a poznávat své vlastní chyby a slabosti, neboť to, co vytýkáme bližnímu, to existuje ješte v nás samých.
Tato skutečnost, že v nás samých existuje odpovídající shoda k tomu, co se nám na druhém nelíbí, je základní pravdou na ceste sebepoznání. Zpočátku pro nás není lehké smířit se s touto skutečností.
Přesto je tomu tak a potvrdí se nám to brzy na každém kroku: To, co z našeho vlastního nitra vysíláme, to odhalíme potom mimo nás. Tak má každý svůj svet, zcela podle svých způsobů. A z toho, co k nemu proudí zpátky, může snadno a bezpečne poznat, co předtím vysílal.
Pokud bychom vysílali jen lásku, tedy pokud bychom byli proniknuti láskou Boží, projevovala by se jen láska. Zabýváme-li se však naším bližním, tím, co se nám na nem nelíbí, jak smýšlí a co činí, jak je oblečen, můžeme si z toho vyvodit, že je podobné v nás samých. Neboť: pokud bychom byli proniknuti Boží láskou, vyzařovali bychom jen nezištnost a lásku. Je-li v nás samých však ješte závist, nenávist, sobectví, pak z nás bude vždy vyzařovat to, co v nás ješte je.
Vetšinou to promítáme na svého bližního a myslíme si, že je to náš soused, náš kolega v zamestnání, náš bližní, kdo je tím či oním zlem poután.
Ve skutečnosti však jsme sami to, co se snažíme přiřknout našemu bližnímu. Proto bychom meli hledet sami na sebe, poznávat své vlastní chyby a slabosti, abychom pronikli hloubeji k našemu večnému bytí, které je naším pravým životem.
Ješte jednou opakuji. Zákon odpovídající shody zní: Dokud se nám na našem bližním neco nelíbí, utváří to také ješte naši osobnost, je to ješte v nás samých.
Pouze ukázneným životem, tím že se naladíme důsledne na božská přikázání a tím na Boha, Ducha našeho nitra, dosáhnou jak naše duše, tak i každá buňka našeho tela míru a harmonie, upevnení ve vedomí Božím.
Můžeme-li pronikat pravou modlitbou a meditací více a více do nitra, k říši míru, k zemi našeho původu, pak budeme večnou silou v nás prozářeni, vedeni a budeme živeni a napájeni životním zdrojem božského míru.
Načerpáváme-li poté stále více důvery v prazáklad našeho bytí, v Boha, pak se osvobodíme od našich lidských omezení, která se skládají z intelektuálního myšlení, cítení a chtení. Pak budeme plni vnitřního míru, harmonie a štestí.
Abychom dospeli k původu zdroje, musíme podstoupit boj sami se sebou. Musíme odstranit, co nám překáží dostat se tam, kde je mír a harmonie, kde štestí a bezpečí proniká celým našem bytím.
Chceme-li nalézt mír, nemeli bychom se vrhat do neklidu a shonu tohoto sveta. Jak často jen můžeme, meli bychom se stáhnout mimo všechny zvuky a všechen hluk tohoto sveta.
Můžeme-li si zařídit tichý pokoj, kde se jen modlíme a meditujeme, kde rozmlouváme s božským, stane se tento prostor chrámem božské harmonie. I procházka tichým jedlovým lesem nám přinese blaživý klid, abychom ješte hloubeji pronikli do říše večného míru. Příroda tak venuje vedomému poutníkovi mnoho síly a lásky, neboť kdo touží po Bohu, po jeho tichu a míru, tomu příroda slouží, zahrnuje ho svou silou. Pokud přírodu vnímáme pouze svými zevními smysly, odhalí nám jen svůj vnejší vzhled: traviny, kvetiny a vetší rostliny jako by mlčely, jen ptačí štebetání nám prozrazuje, že na stromech je život.
Ve skutečnosti ale zpívá každé stéblo trávy, každý list, každá jehlička jedle píseň Vnitřní síly. Posadíme-li se stranou pozemského shonu na lavičku nebo na kámen a necháme-li ticho lesa, ticho našeho okolí působit v sobe, pak komunikujeme s harmonickými a harmonizujícími silami přírody.
Kdo toto svičení koná časteji, ten odhalí, že pravé modlení je vnejší mlčení. Když se všechny negativní myšlenky uklidní, když naše nitro se povznáší k prazdroji života, pak dochází k pravému modlení. Pak už není modlení myšlením, nýbrž pociťováním všesíly v nás, kolem nás a v celém bytí.
Nalézt klid v Bohu znamená setkat se s Ním mlčky v sobe a v celém bytí.
Bůh je ticho.
O Ježíši se říká, že se uchyloval do ticha přírody, aby rozmlouval se Svým Otcem. Doporučoval to také Svým přátelům a nám všem. Jim i nám radil vyhledat tichý pokojík a tam rozmlouvat s Všemohoucím. Pravá rozmluva s Bohem je hluboké, vedomé, tiché nezištné modlení.
ŘiĎme se tedy jeho návody a stáhneme se k modlitbe do nerušeného prostoru nebo do nerušeného koutku, kde řinčení sveta, to tvrdé, drsné vibrování ohlušujícího pozemského života mlčí.
Nedejme se však oklamat zvyky mnichů, o nichž si mnozí myslí, že musíme utéci do kláštera, zavřít se do komůrky, abychom nalezli Vnitřní klid. To by byl jen útek před sebou samými. A není to útek před sebou samými, co nás vede k Bohu, nýbrž návrat k sobe samým, do komůrky svého srdce.
Jak dospejeme k tomuto vnejšímu a vnitřnímu tichu? Musíme se nejprve naučit pravému mlčení, abychom dosáhli klidného, harmonického telesného rytmu. Mlčet neznamená jenom proste zavřít ústa, nevyslovovat myšlenky, a přesto je v sobe uchovat a hýbat jimi. Takové mlčení by bylo vnejším mlčením a k tichu by nás nepřivedlo.
Pravé mlčení znamená upustit od myšlení na vnejší veci a na lidi, od myšlenek na majetek, na penežní obchody, na setkání s šefem a s kolegy, kteří nejsou nám příjemní. Pravé mlčení znamená zbavit se veškeré marnosti, všeho, co nás stále a stále zamestnává, co je konec konců naše nižší já, naše nižší přirozenost.
Učíme-li se kontrolovat své myšlení a mluvení a rozlišovat nepodstatné od podstatného, pak se nám také podaří dosáhnout pravého ticha, vyprázdnení myšlenek, které potřebujeme k tomu, aby nás Duch mohl naplnit Svými silami, Svou láskou a moudrostí.
Jak dosáhneme pravého modlení, neustálé "bohomyšlenky", tohoto ticha, do nehož Bůh, Ticho samo, promlouvá?
Sbíráme stále znova své myšlenky, které pak předáme Bohu, abychom se utišili. Tímto sbíráním svých myšlenek a předáváním svého lidského já se cvičíme v pravé koncentraci.
Abychom dospeli v pravou, hlubokou modlitbu, nepotřebujeme žádné bežné zvyky a ceremonie. Nemusíme spínat ruce nebo je skládat či dokonce klekat na kolena. Nemusíme chodit modlit se na vnejší, tomu zvlášť vyhrazená místa, jako jsou např. kostely. Nemusíme se také učit modlitby nazpamet, opakovat je po nekom nebo číst. Musíme se stát sami modlitbou, melo by se to v nás modlit. Pouze vyslovovaná slova sama Boha nedosáhnou. Na čem při modlitbe záleží, nejsou slova lidské řeči, nejsou krásne zformované, promyšlené vety, nýbrž pravé modlení je pociťování, chvení naší duše a našeho srdce. Prostá nebo také nehledaná slova řeknou často více než dovedne sestavené vety rozumové modlitby. Bůh slyší pouze touhu našeho srdce, hluboké doznívání naší duše.
K modlitbe nepotřebujeme dodržovat ani žádnou zvláštní hodinu, neboť Bůh je vždy a všude přítomen. V každém okamžiku je připraven přijmout, co mu duše a srdce Jeho detí sdelují. On, Všemohoucí, vnímá podnety našich srdcí a podle toho, jak se Mu oddáváme, nám žehná a posiluje nás.
Pravé modlení znamená být v pocitech a myšlenkách neustále v blízkosti Boha. To je modlitba hloubky, která není vyslovována, nýbrž jen pociťována, to znamená: pociťujeme Boha v sobe, kolem nás a ve všem bytí.
Chceme-li se naučit správne se modlit, je zpočátku třeba ješte mnoho cvičení, abychom se ztišili. V prvním období učení se modlitbe bychom si meli proto vyhlédnout klidné místo, kde bychom nebyli rušeni, nejlépe po ránu, před snídaní. Lehkými telesnými nebo uvolňovacími cvičeními, která mohou být provázena a podpořena harmonickou hudbou, naladíme jak náš zevnejšek, naše telo, tak i naše nitro, duši. Pak se pokusíme na tomto tichém, nerušeném míste koncentrovat.
Následující držení tela nám pomůže k nejvetšímu telesnému uvolnení a vnitřní soustředenosti:
Posadíme se na židli a rovným operadlem. Horní část tela spočívá zpříma na kostrči. Obe nohy stojí na zemi. Oči máme zavřené. Ruce položíme jednu do druhé.
Levá ruka spočívá pod hřbetem pravé ruky, obe dlane jsou obráceny k našemu telu. Takto dosáhneme duchovního zahalení, ve kterém je uzavřen duchovní obeh: Špičky prstů a rovnež dlane nevyzařují ven, do našeho okolí, nýbrž energie proudí zase zpátky k centru vedomí, které se nachází v oblasti pánve. V tomto držení tela setrváme nejaký čas v klidu a předáváme večnému Duchu naše stále se vracející myšlenky.
Abychom se zbavili tohoto toku myšlenek, který nás zdánlive stále znova přemáhá, můžeme také použít tak zvané podpory vedomí, která má vysokou frekvenci a umožňuje nám zklidnit se, abychom se hloubeji ponořili do svého nitra. Říkáme např.: "Kriste ve mne! Kriste, staň mým životem." Nebo: "Vniká do mne harmonie a mír. Jsem harmonický a plný míru."
Popsané držení tela zaujímáme nejdříve vždy vedome, až se z toho pro nás stane přirozená, harmonická poloha pro modlení.
Pokoušíme se v modlitbe pronikat z vnejšku dovnitř a otvírat tak stavidla pravému Vnitřnímu modlení. Necháváme naše dekovné a prosebné modlitby proudit dovnitř, k našemu duchovnímu vedomí. Modlitbu do sebe ješte vmýšlíme.
Tato modlitba je částečne ješte řízena naším rozumem a proudí, jak řečeno, z vnejšku, z našeho človeka, z našich mozkových bunek, do našeho vnitřního vedomí. Přitom se naše myšlenky modlitby dotýkají našeho povrchního vedomí a podvedomí. Berou s sebou mnohé dovnitř k božskému, do říše nitra, kde naše naléhavé prosby předkládáme. Večná síla, která působí v nejhlubším nitru naší duše, pak promení mnohé z toho, co vedome nebo nevedomky klademe na oltář božské lásky.
Na začátku pravého modlení potřebujeme ješte oporu a jako pomoc představu, kam naše modlitby smeřujeme a vysíláme. Tak si představujeme ve své hrudi, v blízkosti čtvrtého centra vedomí, Boží oltář. Na tento vnitřní oltář lásky a milosrdenství klademe své dekovné a prosebné modlitby, proudy z povrchního vedomí a podvedomí.
Dále si můžeme představit, že z oblasti vedomí pořádku, která se nachází v oblasti pánve, šlehá vzhůru svatý Boží plamen, léčivý plamen života, dotýká se našich myšlenek modlitby, promeňuje je v svaté a pozitivní energie a vede je tam, kde jim je umožnen přístup a kde mohou působit.
Naše modlitby pronášené ješte rozumem, které posíláme dovnitř, pohybují se vetšinou jen kolem našich vlastních zájmů. Teprve až pronikneme v modlitbe hloubeji, uvedomíme si, že celá plnost nekonečnosti je v nás a že by v nás chtela začít působit. Jestliže si pak uvedomíme, že sami vlastníme všechno, co pravým modlením, životem podle vůle Boží můžeme rozvinout, nebudeme už prosit, nýbrž jen dekovat.
Ježíš řekl: "Proste a bude vám dáno". Z techto slov poznáme, že mluvil k lidem, kteří se nacházeli na stupni pořádku, kteří v sobe hojnost života sice nosili, ale ješte ji nerozvinuli.
Modlení se dovnitř k Duchu Božímu, k říši nitra, povede v průbehu našeho života ke sjednocení s Duchem Božím, neboť správné modlení se rovná správnému životu. Co konáme, konáme ve vedomí Božím; je blízkost Boží, to je proud, který nás vede a oživuje.
Pokud jsme se v této modlitbe dostali do nitra k Bohu, našemu vnitřnímu vedomí - neboť Duch Boží přebývá v nás - pak také můžeme v průbehu našich duchovních cvičení z nitra Bohu dekovat, chválit Ho a velebit Ho.
Pak budou také naše modlitby nezištnejší a duchovní vedomí nám ukáže: to, o co prosíme, už ve skutečnosti leží v nás a je v nás již provedeno. Bůh je ve všem. Zná naše přání, ješte než mu je předneseme. Přesto smíme prosit, abychom otevřeli naše nitro, hojnost, která by chtela skrze nás působit.
Modlení dovnitř k Bohu, Svatému vedomí, se rovná meditaci ticha. Když se modlíme, meli bychom se modlit pomalu a vedome. Křečovité modlení, s úmyslem nečeho dosáhnout, nebo s očekáváním zvláštních výsledků, je modlitbou neplodnou.
Myšlenky modlitby bychom meli do nitra vysílat pomalu a harmonicky a meli bychom si navyknout za každou vetou učinit krátkou přestávku. Díky tomu budeme klidnejší a dostaneme se hloubeji k našemu duchovnímu vedomí, vnitřnímu Bohu.
Modlíme-li se klidne a necháváme-li své pocity při modlitbe a své myšlenky pronikat do svého nitra, pokládáme-li je jakoby na oltář Boží, pak nepotřebujeme žádnou techniku dechu. Díky krátkým přestávkám po každé myšlence nebo vyslovené vete, plne uvolnenému a klidnému dýchání a vedomému otevření se Duchu zažijeme Vnitřní mír. Zažijeme tak hlubokou meditaci jedinečného druhu, neboť božský zdroj v nás odpoví, jakmile Ho z hloubi srdce a naplneni nezištnou láskou oslovíme.
Nemeli bychom nikdy zapomenout, že jsme chrámem Božím a že Duch našeho Otce v nás přebývá. Vyčistíme-li tento chrám tím, že naše myšlenky budou ušlechtilé tím, že naše mluvení a konání bude stejné jako naše myšlenky, pak dospejeme k Duchu, který nejenže chrám obývá, nýbrž ho také ozařuje, k Duchu našeho Otce.
Kdo dospeje s láskou k Lásce, ten bude rozmanitým způsobem lásku přijímat. Bůh, večná Láska, nebere. Bůh je vždy dárcem. On, náš Otec, dává přebohate, neboť On je samá hojnost a také hojnost v nás.

 

 

Modlitba srdce

Modlitba srdce je mezistupnem. Modlitby srdce prýští z obalů duše, které vykazují tužby a přání človeka. Modlitba srdce je tedy modlení z obalů duše, podnícenou částicemi duše, které skrývají lidské, které jsou lidským ješte zatíženy. Odtud prýští ješte existující touhy a přání, jež spočívají v onech hlubších vrstvách duše.
Modlitba srdce je tak ješte modlitbou přání, která je však již hlubší a nemá jen pečeť rozumu. Kdo se modlí srdcem, nachází se ješte před bránou večné blaženosti. Modlitby srdce jsou jako klepání na bránu k Vnitřní říši míru a lásky. Malé krůčky, vytrvalost snahy, stále opakované obracení se k večné síle přinášejí i zde duchovní úspech. Kdo se vytrvale cvičí ve správném modlení a správném živote, tomu bude jednou brána otevřena a on pronikne hloubeji k bytostnému jádru naší duše, k večnému vedomí Boha.
S láskou a úctou bychom meli předkládat opory vedomí a modlitby, ano, celý nás život Kristovi, který je naším Vnitřním oltářem, naším svetlem, naším životem. On je to, kdo nás vede k Otci. Putovat do svého Vnitřního života, k původu svého bytí, může tedy každý.
Oddaností a správným modlením získáváme v nitru na delší dobu odstup od sveta. Jestliže jsme vroucností a správným modlením získali nutný a vedomý odstup od sveta, pak se můžeme zcela novým způsobem k svetu znova obracet.
Toho dosáhneme však jen cvičením, kázní a koncentrací, láskou k Bohu a našemu bližnímu, tím, že se vedome obracíme dovnitř k Svatému vedomí Božímu. Přitom připravujeme človeka a duši, neboť pravé, hluboké a nezištné modlení a naplnený, zákonitý život vedou k jednote s veškerým bytím.
Tak se človek, který se vydá na cestu k říši života, k vnitřní vlasti, rovná poutníkovi, který se od zastávky k zastávce blíží svému vnitřnímu Bohu, svému Vnitřnímu domovu, a dosahuje přitom harmonie a míru. Čím více se přibližujeme původu zdroje, tím více myslíme a jednáme zevnitř navenek, tak, jak to odpovídá večným zákonům. Tak se stáváme vedomou bytostí Všemohoucího, synem a dcerou Boží, kteří vedí o Vnitřním živote, kteří už pak nejsou z tohoto sveta, ačkoliv ješte stojí uprostřed sveta.
Možnost duchovního života uprostřed sveta je dána každému. Kdo ho dosáhne, ten se od základu zmení a pravým modlením a zákonitým životem dosáhne naplnení svého života. Kdo se neúnavne cvičil v modlitbe srdce, nabude harmonického telesného rytmu, jeho pohyby a gesta, jeho mluvení a jeho jednání budou vyváženejší a vyrovnanejší.
Cílem modlení však nemá zůstat modlitba srdce, ustavičné klepání na bránu k říši nitra. V dalším průbehu se má naše modlitba stát modlitbou duše, neboť brána k blahu se má otevřít, abychom se přiblížili k původu našeho života.
Pokud se modlitba srdce dalekosáhle zdokonalila, otevře se pomalu brána k Vnitřnímu Bohu a z duše proudí první impulzy života, které se pak smísí s modlitbou srdce.
To znamená: Kdo se naučil ponořovat se, tím že provádel cvičení na ztišení se, na mlčení, ten již zčásti zažije proudy z duše, které se smešují s jeho myšlením srdcem a formují se do modlitby.
Pokud jsme se stali lidmi, kteří myslí a modlí se srdcem, pak z toho bude vyverat živá síla našeho nitra, která z nás bude prýštit jako živá voda, bez emocí, nenucene. Pak modlení přináší radost, pak přináší touhu být v každém okamžiku ve spojení s Bohem, touhu být v blízkosti Boží.
Každá duše, která ješte není plne očištená, a každý človek zatížený svým já je individuem, které myslí a žije podle své mentality a svých vlastností. Proto by se mel každý človek modlit svým vlastním, osobním způsobem, odpovídajícím jeho danému stavu vedomí. Nemáme tedy napodobovat neco, co v nás ješte nemá základy, meli bychom se modlit podle našeho vlastního rozvinutého vedomí.
Pravé modlení je také cestou poznání; ve vlastní modlitbe poznáváme sami sebe. Pokud se v naší modlitbe skrývají ješte vlastní přání a tužby, jsme ješte více či méne silne zakořeneni ve svém já. Správným modlením se můžeme poznat a osvobodit, pokud to, co poznáme, předáme Všesíle a jednáme podle zákonů. Pak se behem času naše modlitba stává nezištnou a stává se pravou melodií nitra, která vyverá z našeho upevneného vedomí a stále znova nás nalaĎuje a pobízí k vyššímu.
Nemeli bychom se držet modlitebních formulí, tím jen rozkladne působíme na naše vlastní vedomí. Meli bychom se modlit podle našich vlastností, podle našeho momentálního cítení a myšlení. I modlitby, které se obvykle pronášejí při určitých příležitostech, nás jen vystavují tlaku. Ten, kdo opravdu hledá, kdo se modlí srdcem, kdo se i v modlitbe sám poznává, ten dospeje k vnitřnímu prameni jen tehdy, když se modlí svobodne, když ponechává modlit se své vedomí. Svobodná modlitba tryská z milujícího srdce a z duše, která se otevírá Bohu, našemu Pánu.
Abychom nechali modlit se ze srdce, musíme se tedy ztišit a naše myšlenky zcela vyřadit. Aby se od nás naše myšlenky vzdálily, nasloucháme před modlením svému dýchání a pozorujeme náš telesný rytmus, který se stále více harmonizuje. Dech se stává klidnejším, naše pohyby harmoničtejšími, protože nás opouštejí mučivé myšlenky. Dosáhneme klidného telesného rytmu, protože dýchání se prohloubí.
Pokud jsme mohli naše myšlenky opustit, pokud od nás odešly, nepozorujeme už pak svůj dech a svůj telesný rytmus. Jsme nyní připraveni modlit se ze srdce, nechat proudit síly lásky.
Pokud ješte nemůžeme provádet modlitbu srdce, modlíme se do sebe, až se v našem nitru probudí síly, které se pak modlí skrze nás. Modlíme se do sebe to, co nás tíží a skličuje. Pokládáme naše naléhavé prosby na oltář Boží.
Když jsme se v sobe upevnili, bude se to v nás modlit. Bez námahy pak stoupají nezištné modlitby vzhůru. Je to uvolnení příchodu Vnitřních sil, které se formují do pocitů a myšlenek modlitby. Modlí se to skrze nás.
Tato modlitba srdce, spojená s proudy duše, označuje stav, ve kterém se naše modlení zřetelne sjednocuje s naším myšlením, cítením a chtením. Není to tedy už modlitba z intelektu, nýbrž modlitba z nejvyšších vrstev našeho duchovního vedomí. Tento přechod od usilovného modlení se svými úvahami a formulacemi k samostatnému modlení je hluboký, neklamný zážitek v nejhlubším nitru našeho bytí.
Musíme dospet do hlubin našeho bytí, kde probuzená duše stále vzývá Boha. Pak v nás modlitba promlouvá bez ohledu na to, kde se nacházíme, zda v tiché komůrce nebo v hlučném svete. Modlí se to v nás a skrze nás.
Tehdy jsme dosáhli toho, že jsme v blízkosti Boží. Duše procitla v Bohu a človek je zameřen na Boha. To znamená: duše i človek se nachází v blízkosti večného vedomí Bůh.
Kdo se nejvyšší kázní, koncentrací a cvičeními na utišení naučil modlitbe srdce, ten pociťuje lásku všepůsobícího Ducha. Silou této lásky dospeje k této neustálé modlitbe, která v každou hodinu, lhostejno, na kterém míste, stoupá z jeho nitra vzhůru a dekuje Bohu, uctívá a velebí Ho. Všude je Bůh, neboť Duch Boží je v nás a ve všem, co nás obklopuje. Nic neexistuje bez večné síly, Boha. Proto můžeme neustále s Bohem rozmlouvat, ať je to při práci doma, v povolání, na cestách, v autobusu či ve vlaku, na procházce. Při každé činnosti působí Bůh, Všesíla, v nás a kolem nás.
Jednáme-li ušlechtile a dobře, jsou-li naše pocity a myšlenky čisté, pak je toto rovnež modlitbou. Neboť naplňujeme zákon lásky. I tak se to modlí skrze nás.
Před usnutím nebo ihned po procitnutí se to bude modlit v nás a skrze nás, neboť naše myšlenka se shoduje s myšlenkou Boží. Tak dospejeme k pravému modlení, neboť každý z nás se má stát modlitbou.
Kdo koná tato duchovní cvičení modlení se do sebe vedome a z lásky k Bohu, aby se otevřela brána k životu, toho se modlitba zmocní, takže se modlí celý človek, lhostejno kde se nachází. Teprve když jsme se stali modlitbou, uskutečňujeme správným způsobem zákony, neboť plnení Svatých zákonů je pravé modlení. Existuje dost lidí, kteří se pravidelne modlí, kteří se modlí ústy, avšak málo je lidí, kteří žijí v blízkosti Boží a stali se modlitbou.
Na své pouti k našemu vnitřnímu Bohu, která vede přes ztišení se, modlitbu srdce, meditativní ponoření a přes vedomý, správný život, se stáváme schopnými étericky vnímat a cítit. Znamená to, že se stáváme citlivejší, prostupnejší pro večne Svatou sílu. Pak můžeme v sobe pociťovat podstatu našeho pravého života, Svatou sílu, která ve všem působí.
Jsme bytostmi svetla a musíme znova vystoupit po nebeském žebříku, po kterém jsme jednou sestoupili do údolí slz a hořkosti, abychom se znova sjednotili s Bohem, naším Otcem. Toto vystupování po žebříku kosmického života je putování do večné říše Boží, která je v našem nitru.
Stoupat po stupních ke kosmickému vedomí můžeme jen tehdy, když milujeme Boha nade vše. Láska Večného nám pak daruje sílu zákonite žít, ukáznene myslet, jednat a soustředene pracovat, abychom se takto ztišili vnitřním mlčením. Pak dospejeme modlitbou srdce a modlitbou duše až k modlitbe eterické, která nás zcela sjednotí s Večným.
Putováním dovnitř ke království nitra se stáváme nezištnými. Kdo se stal nezištným, ten nemyslí už na sebe, ten dává. Podobná je pak naše modlitba. Nemodlíme se už za své zájmy. Víme, že máme všechno, že se nám denne nabízí hojnost. Modlíme se za své bližní, za svet, aby procitli a také dospeli k vnitřní hojnosti, k Bohu, který se o nás stará, který je tu pro nás. Kosmická, božská láska, která nám byla vrozena, se pak více a více probouzí a daruje nám svobodu a hluboký mír, který svet nezná, ačkoliv ho mnoho lidí hledá.
Mluvíme-li o modlitbe srdce, nemíní se tím onen ústřední anatomický orgán, fyzické srdce človeka, nýbrž srdce, které míníme, je živoucí život, poznání, že existuje Bůh, kterému obetujeme své myšlenky a pocity, takže se nemodlí jen náš intelekt, naše lidské vedomí, ani naše podvedomí, nýbrž proudy probuzené duše.
Nechceme však zůstat jen u modlitby srdce, to bychom se zastavili v našem duchovním vývoji. Chceme dosáhnout nejvyššího cíle, éterické modlitby, neustálé přítomnosti v Boží blízkosti, ano, naplnení toho, co je zákonité.
Modlitba srdce je jako klepání na Vnitřní bránu, která vede do prostoru Božího trůnu, k Jeho bezprostřednímu srdci. Modlitba srdce je pouze předstupnem k modlitbe duše a modlitbe éterické. Snažíme se dosáhnout onoho nejvyššího cíle, sjednocení s vedomím Božím.
Kdo žije ve velkém, neustálém uctívání a velebení Boha, kdo Mu dekuje za všechny veci a osudy a chválí ho, ten žije v Boží blízkosti. Tomu jsou všechny veci života zřejmé, neboť nalezl Vnitřní pravdu.
Jestliže jsme otevřeli vnitřní stavidla k Božímu vedomí a pokud se nám otevřela brána k hlubší blaženosti, pak budeme pronikat k pociťování duše, která nám zprostředkuje vysokou formu modlení.
Jestliže jsme pronikli s modlením se do sebe a tím, že jsme stále znovu nechali přicházet modlitbu srdce, do hlubších oblastí Vnitřního ticha, pak zažijeme modlení duše a srdce, při kterém duše a srdce splynou. Mohli bychom to také nazvat: Povrchní vedomí a podvedomí, naplnena duchovní silou, jsou spojena s duší. Duše a telo vzývají Božství.
Naším cílem by melo být, aby celé naše myšlení, mluvení a jednání se dalo z duchovního vedomí, aby to myslelo, mluvilo a jednalo skrze nás. K tomuto vysokému cíli dospejeme, když se naladíme stále hlubším modlením a odpovídajícím chováním ve všedním živote.
Další formou vnitřního modlení je, že všechno, co myslíme a konáme, klademe na naše rozvinuté vedomí, na duchovní potenciál, který jsme si vydobyli a který se v nás ztvárnil díky duchovnímu životu. Pak budeme moci stále více a více žít v říši nitra a odtud také vedome přijímat pro naši materiální existenci.
Pak už nežijeme ve vnejšku, sužováni a štváni strachem a názory, tísneni a závislí na našem způsobu myšlení a jednání a na našem intelektu, nýbrž žijeme vedome z Boha, neboť Bůh vedome působí skrze nás, neboť On, Všemohoucí, řídí naše telo, hmotu a celé naše myšlení a snažení a tím nás vede. Ono, život, nás vede.
Dosáhneme-li ve svém myšlení, cítení, mluvení a chtení Boží blízkosti, pak v sobe neustále poneseme vedome Jeho svaté jméno, pak naše modlitby nabudou na lásce, čistote, nezištnosti, míru a poslušnosti, pak se jakoby povzneseme k dalším výšinám, abychom se modlili ješte plneji.

 

 

Modlitba duše

Komplikované formy modlitby nás unavují a rozptylují, protože přicházejí z lidských oblastí, ze sveta našich myšlenek a smyslů a jsou utvářeny našimi přáními a tužbami. K čemu byl človek po léta vychováván, pochází z vnejšku. Platí to i o modlitbe. To, co leží v hloubi naší duše, je nám duchovne vrozeno a pochází z čistých oblastí duše. Tyto nejniternejší proudy osvobozují človeka a duši.
Cesta k Vnitřnímu životu vyžaduje neustálé kritické pozorování našeho cítení, myšlení a chování. Negativních pocitů a myšlenek se musíme vyvarovat. Zatemňují naše vedomí a poutají nás k vnejším modlitebním formulím a k modlitbám, které nesou naše vlastní touhy a přání. Pak se to nemodlí v nás, nýbrž modlí se náš intelekt. To, co vytváří intelekt, nepřivodí bytí v Boží blízkosti.
Aby se to modlilo, myslelo, mluvilo a jednalo skrze nás, musíme pozorovat své myšlenky, školit svou vůli a celý svůj způsob života podřídit blahu pečeti božské lásky.
Samostatné modlení duše proudí teprve po vytrvalém, vážném a vedomém zápase o Vnitřní lásku a svobodu.
Všechno je milost, všechno přichází od Dárce života. Tak je i modlitba duše darem Božím, který On udeluje tem, kteří Ho milují více než tento svet. Modlitba duše je modlitbou nezištného. Nelze jí dosáhnout určitými technikami. Dostane se jí tomu, kdo s veškerou vážností usiluje o vnitřního Boha a stále se svedomite kontroluje, aby se stal nezištným.
Modlitba duše je modlitbou duše a srdce a tela. Jestliže jsme dosáhli hlubokého klidu a ticha, můžeme v myšlenkách a slovech mlčet, když náš bližní mluví a chlubí se svými schopnostmi a kvalitami, a můžeme-li uprostřed všedního dne, v ruchu tohoto sveta, zůstat zticha, pak jsme dosáhli značného pokroku. Učinili jsme nekolik kroků k zvládnutí sebe na stezce k duchovnosti.
Pak budeme jakoby z nitra naplňováni silou a životem a dále zameřováni na nejvyšší cíl. Díky zvetšené síle se nám podaří také poznat hloubeji ležící stíny lidského já, abychom je odstranili. Pak budeme naplňováni blízkostí Boží a budeme se modlit z duše, tak jak se to ukazuje tam, v hlubších oblastech ticha.
Vstoupila-li naše duše do hlubokého spojení s Bohem, naším Otcem, v Ježíši Kristu a je-li naplňena Jeho přítomností, pak bude človek stále více spočívat v Bohu, svém Pánu. Pak už není zapotřebí opor vedomí ani pozorování dechu a ješte méne určitých forem modlitby. Díky hlubokému tichu přijímá človek stále více proudy z vedomí duše.
Jsou-li srdce a duše naplneny Boží všehomoucností, nepřipouštejí už žádnou hříšnou myšlenku nebo zákonům odporující představu.
Žije-li človek v hluboké myšlence na Boha, pak v jeho živote nastala zmena. Získal odstup od sveta tím, že uvedomováním si a překonáváním uvolnil pouta, která ho duchovne spojovala se svetem a tak ho držela v zajetí. Posílen a upevnen ve svém nitru, může se nyní svetu přiblížit jiným způsobem. Takovou životní promenou, pravým modlením a zákonitým životem, jsme nalezli cestu, která nám často po dlouhém hledání ukazuje možnost duchovního života uprostřed sveta.
Pro toho, kdo spočívá v Bohu, už neexistují žádné rozdíly mezi lidmi, nýbrž existují už jen deti, synové a dcery večného Otce, které jsou na ceste k Vnitřní vlasti. Kdo žije v tomto vysokém pociťování Všejednoty, je spojen nejen s lidmi a bytostmi, nýbrž s nekonečností. Ve všech vecech spatřuje život a ctí ho. Tak je také blízko božskému v přírode. Cítí se jako esence v každém strome, v každém keři, v každé kvetine. Cítí se jako esence ve hvezdách, dokonce ve veškerém bytí, a pociťuje, že esence všeho bytí je v nem.
Tato komunikace sil, která se rovná pravému přijímání, je hluboká modlitba, modlitba duše, která uvádí modlitbu éterickou.
Kdo žije v tomto vedomí, vidí pak už ve všech vecech jen působení večných zákonů. Vyzařuje lásku a roznecuje ji ve svých bližních. Stojí nad osudovým dením lidského života a je beze strachu. Nic, co má nízkou vibraci, do neho neproniká. Krok za krokem dosahuje tohoto vysokého cíle. Jeho život a působení se stávají požehnáním z Boha a jeho modlitby jsou plodné.
Modlitba duše plyne sama od sebe. Bez námahy proudí z nitra. Je to modlitba nezištná, modlitba klidu, modlitba sjednocení se silami lásky, v duši a ve veškerém bytí. Tato modlitba přináší oporu a pevnost, protože ji nepronášíme my, intelekt, nýbrž proudí z našeho rozvinutého duchovního vedomí, z našeho nynejšího, znova získaného duchovního potenciálu sil.

Přijala-li duše při modlitbe vedomé myšlenky na Krista a je-li naplnena Jeho přítomností, může se pak dále otevřít i brána k večnému životu, takže do ní proniká stále více paprsků božské lásky a prosvetluje telo človeka.
Při modlitbe srdce a modlitbe duše jasne a zřetelne zažíváme výrok: "Stojím u brány a klepu. Slyší-li nekdo Můj hlas a modlitbou a láskou si bránu otevře, přijdu k nemu a budu s ním a on bude se Mnou a jeho hostina bude Mou hostinou."
Modlením se do sebe, v prosbe o sílu, se dostaneme k modlitbe srdce, čímž dospejeme k Vnitřnímu modlení tím, že to takřka necháme samo se modlit. V tomto pořadí: Modlit se do sebe, nechat to modlit se samo, dospejeme k modlitbe duše. Dospejeme tak k bráne, kterou nám Pán sám otevře.
Modlitba duše už není modlitbou srdce, ve které človek a dílčí proudy duše prosí o své záležitosti a stále znova vyslovuje své potřeby. Modlitba duše je mnohem víc. Zahrnuje celost, neboť duše chválí a velebí Boha v Kristu skrze človeka.
Čistá modlitba duše bez vedlejších vlivů lidského chtení je vzývání a uctívání Nejvyššího, který všechny veci ví a je vším.
Modlitba duše má základy hluboko: ono to pociťuje, myslí, mluví a jedná skrze mne, modlí se to skrze mne. Modlitba duše je modlením se z rozvinutého vedomí, z duchovního potenciálu sil duše, který človek uskutečnil životem v Bohu a s Bohem. V modlitbe duše mohou být první proudy mentality vnitřní bytosti, duchovní bytosti.
Konec konců je všechno naplneno a vedeno Svatým vedomím Bůh, bytostným jádrem života, tedy i modlitba duše. Boží duch září do duše a zářící bytost, dalekosáhle očištená duše, ukazuje v modlitbe svůj duchovní původ, svou mentalitu. Čím je duše čistší, tím nezištnejší a vznešenejší je modlitba duše.
Rozdíl mezi modlitbou srdce a modlitbou duše se stává velmi zřetelný. Kdo dospel k pravé modlitbe duše, je nezištný. Ví, že všechny veci jsou v nem: to, o co prosí, již má, co si přeje, to už vlastní.
Temito poznatky a naplňováním toho, co je ve vůli Boží, ustupuje človek, to malé, nízké já. Ustupují osobní naléhavá přání a probuzená, svetlá duše velebí Boha a dekuje Mu. Hovoří s Ním v čistých a ušlechtilých pocitech, myšlenkách a slovech.
Vychází-li z nás ušlechtilé, čisté a krásné, pak dospíváme stále více k hluboké, pravé, nezištné modlitbe duše. Probuzená duše neustále dekuje Bohu, Dárci, který je současne darem, neboť On v sobe sjednocuje všechny dobré veci. Jsme-li nemocní, je naším léčitelem. Máme-li hlad, krmí nás. Mrzneme-li, hřeje nás. Jsme-li osočováni, hájí nás. Posmívají-li se nám, utešuje nás. Pronásledují-li nás, je naší záchranou. Jestliže jsme padli, pozvedává nás. Pochybujeme-li, daruje nám posilu. Jsme-li nerozhodní a slabí, dodává nám odvahy.
Z toho poznáváme, že jsme údy duchovního tela Kristova a zároveň buňkami Jeho duchovního tela. Je-li nám Jeho jméno blízké, jsme-li s Ním myšlenkove neustále spojeni, jsou-li tedy naše pocity a myšlenky čisté, pak do nás bude pronikat Jeho Svatá síla. Kdo ve všem poznává Jeho řízení, komunikuje se Svatými silami, které působí v minerálu, rostline, zvířeti a obzvlášte v človeku.
Kdo žije v Bohu, skrze toho Bůh žije a projevuje všechno, co duše skrývá tomu, kdo usiluje pouze o vnejšek a ve vnejšku žije.
Dospel-li človek k této síle modlitby, pak je naplňen bytostnostmi a vlastnostmi Božími, pak se postupne stává modlitbou. Kdo se stal modlitbou, je nezištný a není již určován svým já. Človek spočívající v Bohu, svém Pánu, odevzdal své já tomu Já Jsem, velikému Duchu, který o všech vecech ví.
V Bohu jsou lidské záležitosti nepodstatné a nicotné. Podstatný je zákon, který je hojnost a hojnost v nás způsobuje. Kdo žije v hojnosti Boží, je bez obav, neboť žije v Pravde. Bůh je Pravda.
Ten, kdo usiluje o Boha, opustí behem svého vývoje všechno nedůležité, co ho vzdaluje od božského proudu blaha, co ho odvádí a co by ho rádo strhlo do sveta klamů.
Kdo by rád připravil celou svou duši pro hlubokou modlitbu, modlitbu duše, mel by stále a stále znova vysílat probouzející impulzy do svého nejniternejšího bytí, k duši, např. takto:
Otče,
Ty jsi moje nejniternejší vedomí!
Svatá a mocná je Tvoje večná láska. Skrze vedomí Tvého Syna Ježíše Krista zakouším v sobe Tvé svaté bytostnosti a vlastnosti. Tvoje "Budiž" proudí mou duší, abych se stal tím, čím od prapočátku jsem.
Dej, ať se stanu modlitbou, ať se Ti zcela oddám.
Moje duše, pozvedni svůj hlas ke chvále toho, kdo te stvořil. Ať velebí a chválí má duše Pána Mocného a dekuje Jemu, který je vším a je ve všem.
Jeho jméno je posveceno, já svetím Jeho jméno,
abych smel být znova božský skrze Jeho jméno, Bůh.
Spočívajíce v nejhlubším nitru, odvráceni od vnejších jevů, nasloucháme impulzům duše. Trpelive a pohotove, aniž bychom neco chteli, zcela přichystáni pro Boha očekáváme modlitbu naší duše.
Myšlenkové spojení s večným Duchem v nás přivádí nás blíže všudypřítomnosti. Voláme-li s vroucností Jeho jméno, pak nám Bůh také odpoví. Vkládá Své slovo do duše a človek zameřený na Boha smí Boží hlas slyšet.
Jestliže duše v sobe přijala myšlenku na Krista Božího, je-li naplnena Jeho přítomností, pak každá myšlenka bude myšlenkou Kristovou, neboť každá myšlenka je myšlenkou spásy, ušlechtilou a čistou. Pak není potřeba neustálého opakování Kristova jména, protože žijeme v Nem a On skrze nás.
Opakování jména Božího a Kristova je vhodné jen tehdy, když jsme událostmi tohoto sveta taženi opet do vnejšku. Když upadneme do bídy, sklíčenosti nebo strachu, meli bychom plni klidu a nadeje vyslovovat jméno "Bože-Otče" nebo "Kriste", důveřujíce ve všemohoucnost, že obdržíme, oč prosíme. Toto vzývání má úspech jen tehdy, když prosíme nezištne, nechceme-li si prosbou neco vynutit, nýbrž předkládáme ji všemohoucnosti, aby to uspořádala podle své vůle.
Jsme-li svetem, zevními formami, obrazy a dojmy uvádeni do pokušení, pak bychom meli vytrvale, ale klidne vzývat jméno Boží a Kristovo a myšlenkami se odvracet od vnejších vlivů. Melodii "Otče" nebo "Kriste" necháme vibrovat v našem srdci a v naší duši, dokud z našeho nitra nevyplynou všechny myšlenky pochybnosti, bázne a strachu, všechny protikladné pocity a my zase nepocítíme vlévání Všesíly, dokud nebudeme smet přijímat nove a posíleni Jeho svetlo a Jeho hlas.
Být spojen s Večným, to je blahodárné! Jsou-li naše myšlenky v blízkosti Boží, pak cítíme v každém okamžiku záchrannou ruku Všemohoucího. Nenecháme-li Jeho jméno pouze na svých rtech, nýbrž necháme-li ho proudit celým svým bytím, pak bude moc a síla božství skrze nás viditelná, neboť náš život je určován duchovním úspechem. Budeme ve svete plnit to, co slouží k dobru našemu bližnímu, jeho duši. Tato vnitřní, božská moc lásky ovládne pak také celé naše fyzické telo a bude nás posilovat. Oddaluje od nás to, co je vlastní svetu, nemoc, bídu a starosti. Naplňování Svatých zákonů činí naši duši, naše srdce a naše telo čistými a posvecuje naše bytí.
Vybaveni temito silami se budeme stále uvedomeleji modlit a nakonec dospejeme k éterické modlitbe, ve které jsme absolutne naplneni všudypřítomnou silou Boží. Tímto vývojem v modlení a naplňováním duchovního života stále více dospíváme k večnému vedomí, k bytostnému jádru Božímu v naší duši.
Když opustíme svého človeka, své nižší já a vedeme vedomý Vnitřní život, dospejeme ke sjednocení s Bohem a budeme vedome v Bohu a Bůh bude vedome v nás, a staneme se zákonem, bytostí, kterou stvořil Bůh, božskou bytostí.

 

 

Modlitba éterická

Éterická modlitba je poznávání a zároveň absolutní naplňování Svatých zákonů Božích.
Naším každodenním snažením zalíbit se Bohu pronikáme stále hloubeji do království našeho nitra. Neustálým vcházením do nitra, k našemu Vnitřnímu Bohu, do Říše Nitra, o níž Ježíš řekl: "Moje říše není z tohoto sveta", se dostáváme do stále rozsáhlejších oblastí vznešeného klidu a hlubokého míru.
Jestliže už sami se sebou dále nebojujeme, bude naše duše zcela klidná a my spočíváme v Bohu, našem Pánu. Pak můžeme vedome a s absolutní jistotou říci: "Nežiji já, nýbrž Kristus žije a působí skrze mne."
V tomto oduševnelém stavu pravého, hlubokého ticha a božské radosti zdoláváme poslední stoupání k absolutnu, k dokonalé pravde. V tomto stavu trvalého zvroucnení můžeme být v nejvetší vřave, ve svete plném povyku, a přesto zůstaneme klidní, obráceni do svého nitra, neboť naše duše se uklidnila. Spočívá v Bohu, svém Pánu, který ji stvořil. Už nežijeme my, nýbrž žije to skrze nás.
Kdo zažije tento stav jednoty s Bohem, je niterne sjednocen s absolutním vedomím, s Bohem. Je veden Bohem, Všesílou, přímo, bez zprostředkování obalů duše a nadvedomého a podvedomého.
Pak nemyslíme a nejednáme my, nýbrž ono to cítí, myslí, mluví a jedná skrze nás. Tak se staneme pravou modlitbou, staneme se zákonem samým, který trvá večne, neboť nás stvořil večne Svatý zákon lásky. Z Neho pocházíme a k Nemu musíme znovu dospet a stát se Absolutním zákonem.
Klidu a vnitřní pevnosti, dokonce ticha své duše dosáhneme pouze zámerným vcházením do nitra k našemu večnému vedomí, které na nás takřka čeká, které nás volá a jímž se znovu máme stát. Tímto vcházením do nitra k našemu Svatému vedomí, k Bohu, našemu večnému Otci, modlitbou srdce a modlitbou duše a naplňováním Vnitřního života zažijeme přítomnost Otce a Syna v sobe a v každém človeku.
Kdo žije v Kristu, ten se nachází v pravé církvi, neboť človek je chrámem Ducha Svatého. Kdo tedy vstupuje do chrámu, tím že ho očišťuje a posvecuje, ten sám je církví Kristovou.
Tímto životem z nitra zakoušíme stále více velkou jednotu v Bohu. Zjišťujeme, že všechen život pochází z Jeho Svatého vedomí, že On je životem ve všem. Kdo zažije tuto hloubku, toto ticho své duše, ten ví, že v lásce je spojen s temi, kteří už žijí na onom svete a jdou vstříc dalšímu osvobození a vývoji. Tak se vžíváme stále více do Boží jednoty a nakonec se jednotou stáváme.
Behem tohoto stálého rozvíjení se ve Svatém zákonu Božím zakoušíme a prožíváme denne více přítomnost veškerého života a poznáváme z toho, že všechno je v nás a my jsme ve všem. Kdo učiní tuto zkušenost a dosáhne naplnení z proudu života, ten se navrátil domů.
Tímto poznáním, naplňováním a probouzením se ve večném zákonu jednoty, božské lásky, zakoušíme a prožíváme stále hlubší mír a oduševňující harmonii, neboť se přibližujeme k původu zdroje, k absolutnu.
V božském míru a v božské harmonii, která je zároveň tichem našeho Vnitřního bytí, z nás stále více a více opadávají obaly lidského já. Strach, ješitnost a slepá zameřenost na sebe jsou nám vzdáleny, neboť jsme se stali pravou a hlubokou modlitbou.
Tento vývoj nám přináší nezištnost, neboť jsme se vedome vrodili v Bohu, tak jako Kristus, spasitelský Duch, je vrozen v nás.
Tím, že více pociťujeme, než myslíme, přibližujeme se pak ke svým bližním, na ulici, v kanceláři, v obchode, v továrne, v dopravních prostředcích.
Ve všech lidech poznáváme Krista, i v tech, kteří jsou nám nesympatičtí a nepříjemní. Spatřujeme-li Krista i v našich zdánlivých nepřátelích, vidíme-li v nich své bratry a sestry, ukazujeme velikost a smíme říci: "Sjednocujeme se se Svatým praprincipem, přibližujeme se k původu zdroje."
Vnitřní ticho nám říká: Cti svého nebeského Otce v Kristu a služ Mu v každém ze svých bližních, neboť ve všech mužích a ženách, i v zlomyslných a zločinných, sídlí Duch tvého Otce v Kristu, spásu přinášející, a spasitelský plamen, zasazený obetí na Golgote.
Uvedomme si, že jsme všichni bratři a sestry a že se jednou znovu setkáme ve večné vlasti jako čisté deti večného Otce! Budeme-li se o to snažit už nyní na Zemi, nebudeme muset na onom svete již co odpouštet a nám nebude muset být nic odpoušteno. Jsme svobodní v Bohu, radostní ve večné vlasti, která je místem našeho večného určení.
Proto bychom se meli snažit ve svém bližním, bez ohledu na jeho vztah k nám, oslovovat Krista tím, že v bližním Krista mlčky uznáváme a ctíme. Pak bude lidské já stále více ustupovat a my uvidíme duchovním zrakem svého bratra a svou sestru v Kristu.

Kráčíme-li svetem s tímto duchovním postojem a mluvíme-li o svých bližních jen dobré a ušlechtilé, vidíme-li ve všem svaté působení Boží, působení Jeho nebeských zákonů, a snažíme-li se je naplňovat na sobe samých, na svém bližním a na přírodních říších, pak kráčíme v zákone Všemohoucího a naplňujeme tak éterickou modlitbu: "Jsem v Bohu a Bůh je vedome ve mne a působí skrze mne."
Čím více jsme připraveni ve všem rozeznávat řízení Boží, dekovat Mu, chválit Ho a ctít Ho, nosit Jeho jméno v srdci a na rtech, tím zářivejší bude naše duše a tím jasnejší naše mysl. Potom budeme naplňovat to, co si Všemohoucí od nás, Svých detí, přeje, abychom si v lásce podrobili Zemi. To je hluboké modlení, to je éterická modlitba.
Kdo žije v éterické modlitbe, ten od toho okamžiku žije niterne. Jeho Vnitřní vlast se mu již široce otevřela. Jeho pociťování, myšlení, mluvení, cítení a jednání probíhá od toho okamžiku přes rozšířené a upevnené duševne - duchovní vedomí.
To, co myslí a mluví, už není jeho intelekt, jeho rozum, nýbrž jeho nejniternejší vedomí: zákon duše. Aktivní vedomí naší duše pak působí na naše fyzické vedomí a zprostředkovává nám Vnitřní život. Vedomé díte Boží, žijící ve vedomí "Já jsem syn nebo dcera Nejvyššího", pak verne plní impulzy své duše.
Kdo takto žije ve vedomí božského, bude myslet a říkat jen veci dobré a podstatné. Jeho řeč již není řízena rozumem. Mluví sice slovy tohoto sveta, ale jiným jazykem, jazykem produchovnelým a zušlechteným, který takřka vychází z jeho nitra, jazykem božského vedomí.
Ten, kdo by se chtel zbavit pout vykovaných z omylu, mel by kráčet touto cestou modlitby a naplňování Svatých zákonů. Jen tak dospeje ten, kdo hledá Boha, k absolutní pravde a jeho duše, která se stala duchovním telem, bude po pozemském živote hledet tváří v tvář Bohu, svému Otci. Kdo má vroucí víru ve Vnitřní moc a sílu večne Svatého a ve dne v noci Ho vedome nosí ve svém srdci, ten už nepotřebuje žádná další duchovní cvičení.
Ten, kdo žije v éterické modlitbe, může ukazovat různé duchovní cesty a vést hledající na správnou cestu.
Pravý křesťan, který žije ze svého rozvinutého Vnitřního vedomí, poznává, že všechny cesty nakonec vyúsťují v Kristu a skrze Krista vedou k Otci. Jestliže v nás Kristus vstal z mrtvých, budeme ke všem lidem dobří.
Absolutní éterická modlitba, hluboká, pravá modlitba je to tehdy, když človek již neví, že se modlí, neboť nepřetržite naplňuje Svaté zákony. Pak žijeme stále v Duchu pravdy; pociťujeme, myslíme a mluvíme z Vnitřní pravdy. Naše jednání pramení z pravdy.
Potom už nebudou existovat žádná prázdná a lichá slova, žádné prázdné formy, žádné lži, žádná sentimentalita. Pak jsou naše pocity a podnety pravé. Tak jako je každá slza pravá, kterou človek vyleje, když ho plne pronikne sladkost a nádhera Boží. Pak se slzy stávají perlami, ukazujícími nám cestu k absolutní všemohoucnosti. Přinášejí nám posílení a vyšší duchovnost.
Bez vnitřního boje však k našemu Vnitřnímu životu, k hlubokému tichu Božímu, nedospejeme. Je nám přikázáno bojovat se svými slabostmi a chybami. Vnitřní silou, silou Kristovou, však nad sebou zvítezíme a staneme se tak blaženým človekem, který by rád všechny učinil blaženými, ne mnoha slovy, ne fanatismem, nýbrž vedomým životem a vysvetlením pravého, Vnitřního náboženství.
Máme-li myšlenku na Boha neustále v duši, v srdci a na rtech, pak jsme se stali modlitbou a nacházíme se před absolutním spojením se s večným bytím, s Bohem, svým Otcem. Pak bude duše, naše očištené telo, skrze nás volat. "Otče, do Tvých rukou vkládám svého ducha. Je dokonáno skrze Krista."

 

 

Modlitba uzdravující

Vymodli si zdraví sám! Nejlepší pomocí pro tvé zdraví je životní síla, jsou pozitivní, ušlechtilé pocity a myšlenky. Čím ušlechtilejší a čistší je tvé smýšlení, tím více uzdravující a životní síly probouzíš.
Kristus, jiskra života v tobe, je uzdravující a životní silou tvé duše a také tvého tela. Otevřeš-li spasitelskou silou Krista Vnitřní bránu ke království Božímu tím, že budeš přitakávat spáse, spásu přinášejícím silám, a že budeš naplňovat Svaté zákony, pak budeš také přijímat. Vymodli si zdraví sám!
Snaž se, aby každý tvůj pocit, každá tvoje myšlenka a také každé tvé slovo se stalo modlitbou! Pak se otevře brána k životu a budeš naplnen silou, moudrostí, láskou a zdravím.
Stojí psáno: "Pros, a bude ti dáno." Prosba by však nemela být pouze výrazem vnejšího přitakávání, volání nebo jen modlitby rtů. Prosba by mela vycházet z naplňování Svatých zákonů, z přitakávání Vnitřní síle ušlechtilým myšlením a chtením.
Z původu zdroje nepřetržite proudí večná životní energie. Pokud ji ochotne přijímáme tím, že plníme zákony, přijímáme tuto léčivou a životodárnou sílu bytostním jádrem své duše. Tento přítok léčivé a životní síly můžeme mnohonásobne zesílit, když temto životním silám přitakáváme a v denním živote je naplňujeme, neboť jsou to zákony života. Klepeme-li na bránu večného života tím, že pozvedáme své srdce k Bohu, brána se otevře a bude nám dáno.
Vnitřní modlení k Vnitřnímu lékaři a uzdravovateli předpokládá silnou víru a hlubokou důveru k Tomu, který všechno může, který všechno je. Vyléčit se znamená: uzdravit se silou Vnitřního lékaře a uzdravovatele.
Duch Boží nezná žádnou nemoc a podle svého původu jsme čisté bytosti, které v sobe ukrývají všechny síly zdraví. Jako bytosti svetla nejsme nemocní. Jsme nemocní svým špatným myšlením, cítením a chtením, porušováním zákonů. Kristem nám však je dána možnost oslovovat Vnitřní síly, aktivovat je a vést je také k dotyčným nemocným nebo chorým orgánům, neboť jsme svým původem deti Boží.
Protože jsme deti večného života, synové a dcery Boží, je nám také dáno pravým modlením a oslovováním orgánů přivádet každému orgánu, každému svalu, celému našemu organismu léčivé a životní síly. Každý z nás může se svými buňkami a orgány mluvit, protože se v každé buňce nachází duchovní síla. Čím intenzivneji Vnitřní síle přitakáváme silnou vírou a plnou důverou, pozitivními myšlenkami, ušlechtilými pocity, naplňováním Svatých zákonů, tím více budeme přijímat.
Vedomým vnitřním modlením, pozitivními pocity a myšlenkami jsou naše buňky a orgány a celý náš organizmus podnecovány k tomu, aby se probudily. Pokud bez ustání přitakáváme vnitřním silám, uzdravujícím a životním silám, svým rozvinutým vedomím, to znamená plne, pak v nás dojde ke zmene. Pak se zesílí aktivita našeho vnitřního lékaře a uzdravovatele, Ducha Kristova.
Večná síla, Kristus, čeká jen na to, až budeme ochotni otevřít s Ním vnitřní bránu silou pravého modlení, pravé vůle, abychom se tak odevzdali proudu večného božského potenciálu vlévajícího se do nitra.
Jsme buňkami na Kristove tele. Naše telesné buňky jsou nemocné jen proto, že jsme je oslabili špatným myšlením, cítením a chtením, a tím jsme umožnili přístup určitým nemocem. Posíláme-li našim buňkám, orgánům, tkáním a svalům, hormónům a žlázám pozitivní, zdravé, svetlé myšlenky, budeme také podle našeho odevzdání se přijímat z večného zdroje života.
Nejlepší pomocí tvému zdraví jsou tedy pozitivní, nezištné myšlenky, jsou stavebním materiálem pro zdravé telo. Přitakáváme-li denne zdraví svého tela, nenajde k nám žádná nemoc přístup, protože v nás není žádná odpovídající shoda, leda že by nemoc byla podmínena karmicky.
Onemocníme-li, je nám uzdravení souzeno vždy tehdy, když je to dobré pro naší duši. Otevřeme-li s Kristem Vnitřní bránu k životu bohumilým, pozitivním životem, pak přijímáme, neboť v nás sídlí Vnitřní lékař a uzdravovatel. Čeká na naše zavolání, na naše odevzdání se, na uskutečňování a plnení zákonů, neboť pak se otevře brána a život jí proudem protéká do našeho tela, přináší nám ulehčení a uzdravení.
Láska Boží ke Svému díteti je stálá. Ne On, všemohoucí láska, nám posílá utrpení a bídu. Jejich důvodem je pouze všepůsobící a pro všechno platící zákon příčiny a účinku, zákon spravedlnosti. V tomto nebo nekterém z předešlých životů jsme vytvořili příčiny, provinili jsme se proti zákonu. To, čím jsme se provinili, musíme přijmout a nést, abychom mohli znovu nastoupit cestu zpátky k svetlému, večnému původu, do večné vlasti.
Duševní vina, která podle neúprosných zákonů vytéká behem našeho života a přináší nám nemoc, bídu, starosti či rány osudu, však může být podle intenzity karmy vyléčena nebo zmírnena. Jak dalece ji lze odčinit, záleží jen a jen na nás samých, jak se oddáme Vnitřnímu lékaři a uzdravovateli, Duchu Kristovu, zda s plnou důverou a s plnou vírou v Neho, Všemohoucího, nebo s pochybnostmi, zda je nám vůbec schopen pomoci a uzdravit nás. Každá pochybnost je v našem živote krokem zpet. Zavírá a zazdívá nám bránu, která vede k Vnitřnímu lékaři a uzdravovateli. K úspechu vedou pozitivní, vedomé, účelné myšlenky na Boha.
Stav našeho tela je výrazem naší duše, našeho nynejšího nebo dřívejšího pociťování, myšlení, cítení a chtení. Co dnes myslíme, to jsme v nitru, to je naše podstata, to jsme vpravili svými myšlenkami v tomto nebo v nekterém z minulých životů. Tak jsme v sobe vytvořili odpovídající shodu, zatížení své duše.
Žádná nemoc nepřichází sama od sebe, vždy jsme ji zavinili my. Tak zvané chronické choroby jsou rovnež viditelnými projevy našich dřívejších nebo nynejších negativních myšlenek. Chceme-li způsobit zmenu, meli bychom se myslí obracet na Vnitřního lékaře a uzdravovatele a s důverou se Mu odevzdat tím, že budeme vytrvale a vedome pozitivne myslet a mobilizovat tím Vnitřní síly.
Uzdravující modlitby jsou vetšinou modlitbami prosebnými. Mely by vycházet z hloubi našeho vedomí, pak budou léčivé a plné síly. Když se modlíme a prosíme, nemeli bychom však žebrat.
Úpenlivé prošení o tu či onu vec, o zdraví a sílu, se nedeje ve vedomí pravé a poctivé pokory; neobrací se na velkého dárce, který by rád Svému díteti poslal všechno to dobré, co ono potřebuje. Všemohoucí, všemoudrý Duch Boží přece nejlépe ví, co je pro nás práve vhodné a prospešné. Neprosme tedy Boha tak, že by k nám mel být díky naší prosbe dobrotivý a laskavý, nýbrž meli bychom prosit našeho nebeského Otce, o kterém víme, že Jeho Duch přebývá v nás. Jemu bychom meli plne důveřovat, lhostejno, zda bude myslet jen na naši duši nebo na naši duši i na naše telo. Budeme-li přitakávat vdečne a s radostí Jeho večné síle, pak nás také naplní.
Duch lásky je silou našeho života, je uzdravující silou pro duši i pro telo. Jen ona nám dovoluje stát se šťastnými, zdravými a dokonalými.
Uzdravující modlitba by nemela zůstat omezena na prosebnou modlitbu, nýbrž by se mela stát trvalým přitakáváním božským energiím v nás.
Nemeli bychom připustit žádnou myšlenku sklíčenosti, slabosti, utrpení a nedostatku víry. Oslabují jen naši duši a naše telo. Naše nadvedomí a podvedomí, povrchy Vnitřního moře, se musejí zklidnit, aby nás Vnitřní slunce mohlo léčit.
Pokud si navykneme místo myšlenek smutku, strachu, zoufalství, beznadeje, sklíčenosti a sebelítosti prosazovat nyní pozitivní, kladné myšlenky, pak budeme také přijímat pozitivní sklizeň. Neboť proslunenost našeho života dovolí Vnitřnímu slunci zesílene zářit do našeho tela k našim buňkám, organům a svalům.
Dokud na sebe pohlížíme jako na lidi a myslíme jako lidé, máme jen lidské síly. Poznáme-li se však jako deti Všemohoucího, jako božské bytosti, myslíme-li pozitivne a ušlechtile, zameřujeme-li své myšlení a snažení na Boha, obdržíme síly našeho odvekého bytí. Smíme stavet na Bohu, našem Otci, neboť jsme syny a dcerami Božími.
Uzdravující modlitba je úplné přitakávání zdraví, které je naším právem, které nám dal Bůh, neboť božská bytost, kterou ve svém nejhlubším nitru jsme, je zdravá. I když nás sužují bolesti, když naše duše je zahalena mraky, bychom meli navzdory všemu do svého nitra posílat síly zdraví, kladné, pozitivní a konstruktivní myšlenky. To je nejlepší lék; to jsou vedecky dosud neprobádané síly, které začnou v našem nitru působit.
Uzdravující modlitba může znít takto:

Ve mne je Duch Kristův, absolutní, večná síla.
Ve mne proudí zdroje života.
Jsem zdravý.
Jsem dítetem této večné síly. Život Boží je ve mne a můj život je v Bohu.
Boží hojnost ve mne působí. Bůh je hojnost a síla. Bůh je mé zdraví. Jeho Svatá a uzdravující síla proudí mou duší a mým telem a všechno znova utváří.
Mými buňkami, orgány, hormóny a žlázami, svaly a tkánemi proniká duchovní síla, zaplavují je Svaté životní síly.
Přitakávám této večné síle v sobe a otvírám se denne více životu ve mne pozitivními, konstruktivními pocity a myšlenkami.
Slabost a nemoc se me nedotkne, neboť moje večné bytí je zdravé. Jsem zdráv, mám radost ze života a jsem silný.
Silneji cítím, jak do me proniká božská hojnost. Ve mne se naplňuje večne tryskající pramen. Z neho dostávám více síly, zdraví a hojnosti.
Všechny myšlenky starosti a strachu se mne vyhýbají. Jsou stále slabší a rozpouštejí se ve harmonii Veškerenstva mého Otce.
Z mého nitra stoupá vzhůru božské ticho. Vnitřní klid a harmonie Veškerenstva mnou pronikají.
Prodchnut tímto Vnitřním klidem přikláním se více k Vnitřní uzdravující síle. Tato uzdravující a životní síla mnou proudí každý den stále více. Spasitelský Duch Kristův, můj Vnitřní lékař a uzdravovatel, ve mne působí.
Moje ruce a paže se uvolňují, svalstvo mých nohou se uvolňuje, celé mé telo, krk, šíje a hlava, všechny svaly se uvolňují. Moje telo je stále lehčí. Proudí do mne hojnost božské spásy. Uzdravující síly lásky me aktivují. Můj dech je klidný, jsem zcela uvolnený. Vnitřní klid a harmonie protékají mou bytostí.
Kriste, Ty můj Vnitřní lékaři a uzdravovateli, ať se ve mne naplní Tvá vůle.

Po této uzdravující modlitbe zůstaneme ješte v tichu. Neproudí námi žádný pocit a žádná myšlenka. Jsme a zůstáváme otevřeni Kristove uzdravující síle.
Aby k nám žádná myšlenka nemohla proniknout, můžeme v naprostém uvolnení pozorovat svoje dýchání, jak dech přichází a zase odchází. S každým nádechem proudí božská síla do našeho nitra, s každým vydechnutím nás opouští tíže a bříme, naše ješte trvající lidské slabosti a potíže.
Deje se to v nás podle Jeho vůle. Vnitřní lékař a léčitel v nás dokonává dílo Své lásky a Svého milosrdenství.
Po uzdravující modlitbe a dobe strávené v tichu bychom se už nemeli nechat ovládat starými zvyky. Meli bychom se snažit přitakávat všem tem pozitivním silám, které jsme ve svém nitru uvolnili dalšími uzdravujícími modlitbami a pozitivním životem. Vyvarujeme-li se každé negativní myšlenky, každé myšlenky na nemoc a bídu, zažijeme zesílenou duchovní sílu, zažijeme Vnitřní léčivou sílu, která nám přinese úlevu a uzdravení.
Mnoho našich bližních si myslí, že musí vyhledat nejakou léčebnu, aby se vyléčili ze svého utrpení. Naši nevedomí spolubratři a nevedomé spolusestry cestují množství kilometrů do takovýchto léčeben, podstupují námahu, aby tam eventuálne dosáhli úlevy nebo uzdravení. Kdo však ví, že ono místo Vnitřní síly, ze kterého může přijímat to, co je pro nej dobré a léčivé, je v nem samotném, ten nepotřebuje nic jiného než putovat dovnitř k onomu Vnitřnímu místu svatého ticha a večného míru, do svého nitra, kde proudí zdroj uzdravení a života.
Ať jsme v nejaké léčebne nebo nekde jinde, ta síla je vždy tatáž. Není mimo nás, nýbrž je v nás. Ať jsme kdekoliv, ať stojíme či chodíme kdekoliv, uzdravující pramen všeho života, síla ke zdraví, je v nás. V nás samých je studnice zdraví, Duch.
Dejí-li se v takových léčebnách spontánní uzdravení, pak jen proto, že tam človek putuje s jistotou silné víry za tím účelem, aby na tomto míste dosáhl uzdravení. Kdyby ten, kdo hledá uzdravení, putoval se stejnou důverou a prodchnut toutéž hlubokou vírou k Vnitřnímu místu milosti, k Vnitřnímu zdroji uzdravení, pak by mohl rovnež přijímat ze svého nitra úlevu a uzdravení.
Síla života proudí večne stejne, na každém míste a v každé dobe. Bůh, pramen života, není vázán na žádné místo. Božský proud je všudypřítomný. Bůh, večný Duch, se daruje Svým detem.
Musíme poznat a uznat, že síla k uzdravení je v nás samých. Dostane se nám jí jen tehdy, když se jí otevřeme. Brání-li neco ulehčení a uzdravení, je to především naše nevíra. Ježíš mohl v Nazaretu, Svém rodném meste, sotva nekoho uzdravit, protože obyvatelé Nazaretu Ježíši, svému rodákovi, neveřili.
Všechno může ten, kdo veří a kdo plní božské zákony. Sklizeň odpovídá vždy setbe.
Je-li setba pozitivních myšlenek a myšlenek víry slabá, pak je i výsledek tohoto ulehčení a uzdravení slabý. Další překážkou je pochybnost. Kdo pochybuje, nehledí do svého nitra, nýbrž vpravo a vlevo. Rozhlíží se po svete, aby se uzdravil. Mnozí lidé kolísají mezi vírou a možností neveřit, protože od detství je nikdo neučil, že jsou chrámem Ducha Svatého a že proudí zdroj všeho bytí, zdroj uzdravení v nich samých. Tím si človek vytváří zábrany vůči božskému proudení do nitra. Hledá útechu a uzdravení ve vnejšku a vetšinou nemůže nalézt, co duše potřebuje.
Jak rychle klesáme na mysli, když naše naléhavé modlitby nejsou ihned vyslyšeny, jak bychom si to přáli nebo jak jsme to už na sobe zažili! Pomysleme jen, jak dlouho jsme se prohřešovali proti Svatým zákonům a vytvořili tak propast mezi božskou silou a naším myšlením a cítením. Duch Svatý nepůsobí ihned, neboť platí, že musíme překlenout onu propast ze své strany, aby léčivé proudy mohly téci.
Také není jeden den jako druhý, i my nejsme každý den stejní. V nás, v našem nitru, probíhají různé zmeny, které jsou před námi částečne skryty a které rovnež mohou tvořit bariéru proti vtékání léčivé síly do nás.
Pravé modlení, hluboká modlitba, jsou však důležité pro to, abychom dosáhli vyslyšení. Nesmíme tím však chtít dosáhnout žádného výkonu, neboť modlení není žádný sport, nýbrž odevzdání se.
Přispívejme k tomu, aby se naše nitro znova uvedlo do pořádku, tím že neustále nosíme myšlenku na Boha v srdci a na rtech, že všechno konáme s Bohem a velebíme Jeho Svaté jméno, Jeho Svatý zákon, který všechno řídí! Mnohé zauzlení, které se eventuálne po dlouhá pozemská léta, nebo dokonce po mnoha inkarnací utahovalo, lze jen opatrne s božskou trpelivostí, láskou a milosrdenstvím znovu uvolnit.
Proto bychom nemeli klesat na mysli, nýbrž v každém okamžiku vyhledávat blízkost Boží tím, že zesílíme Vnitřní pociťování, že Bůh je nám blízko, v srdci a ve všem bytí.
Kdo staví víc na pozemské pomoci než na pomoci božské, bude vůči svatému a uzdravujícímu proudu necitlivý. I svým neklidným nadvedomím a podvedomím klademe uzdravení překážky.
K tomu, abychom mohli dosáhnout úlevy a uzdravení, chybí nám často láska k Bohu a také tedy láska k našemu bližnímu. Jak často nemůžeme už jen v myšlenkách odpustit. Nemůžeme své myšlenky, své city, svou nedůveru, zatrpklost, závist, nenávist a panovačnost odložit, protože jsme na základe zklamání všechny tyto slabosti vytvořili a chceme si je nyní podržet.
Myslíme si, že náš bližní by mel přijít za námi, mel by s námi mluvit a mel by se nám omluvit. Avšak kdo projevuje velikost, jde za svým bližním a promluví si s ním, aby se mnohé mohlo uvolnit. Tak poskytneme léčivým silám možnost, aby do nás proudily.
Tím, že nechceme odpustit, tím, že hájíme svou individualitu a zachováváme svou uraženost, uzavírame se přijímání léčivých sil. Chceme-li od Ducha života přijímat léčivou sílu, musíme tuto bariéru nedůvery, zatrpklosti, závisti, nenávisti a žárlivosti, dokonce uraženosti odstranit. Toto všechno musíme Večnému předat k přemenení, abychom byli připraveni přijmout večnou sílu.
Tato pouta, kterými jsme se sami svázali a která nás nyní drží v zajetí, musíme rozpoznat a odložit tím, že je předáváme Večnému k přemenení. Žádné vnejší steny nás nemohou tak bolestne omezovat, jako steny našeho omezeného vedomí, které jsme omezili naší vlastní vinou.
Tam, kde klademe překážky vnitřní nesvobody, nemůže duchovní proud silneji vtékat. Musejí padnout, abychom mohli přijímat večnou sílu.
Učíme-li se být tolerantními, učíme-li se zbavit se své nedůvery, své zášti, své panovačnosti, budeme moci odpouštet a ovládat své myšlenky a city. Pak přijímáme božskou sílu. Proudí do nás léčivá síla Vnitřního lékaře a uzdravovatele a způsobuje to, co lidé nemohou.
Vnitřní síla může vyléčit každou nemoc. Pro Boha není žádná nemoc nevyléčitelná. Kdo se odevzdá večnému zákonu, Vnitřnímu lékaři a uzdravovateli, ten bude správne veden a bude moci přijímat podle svého zameření, to znamená podle uskutečnení Svatých zákonů.
Pro Boha není nic nemožné. Úleva a uzdravení jsou v každém případe možné, jen když přitakáváme neomezené léčivé síle Boží a s vírou ji necháme v sobe působit. Nezapomínejme ve všech prosebných modlitbách, ve všech přáních a tužbách, které snášíme do nitra k Svatému vedomí Božímu, říkat s plným uvedomením: "Ale Tvá vůle, ó Pane, ať se stane!"
Kdykoliv potřebujeme pomoc, Bůh je tu, neboť On je všudypřítomný. Uvedomme si hloubku této výpovedi: Bůh je tu!
Kdekoliv se nacházíme a kamkoliv jdeme, Bůh je tu. čeká jen na to, až ze svého nitra učiníme přijímací stanici Jeho Svatého života, neboť Bůh neúnavne vysílá stále další a další síly, uzdravující a životní energie.
Jestliže jsme se stali přijímací stanicí techto životních sil, působí božská uzdravující síla, Jeho síla milosti, v nás neustále. Čím lépe je tato vnitřní přijímací stanice vybudována, tím více božského života přijímáme. Duch naší duše je v každém okamžiku připraven nám dávat, dokonce darovat sám Sebe. Existuje bezpočet příkladů na to, že Bůh Svou lásku a moudrost projevil. Mnozí lidé o tom vedí a zažili a přijali Jeho pomoc, Jeho uzdravující sílu.
I my bychom se meli stát vedomým projevením Božím, tím že se všesíle, Bohu, odevzdáme, že budeme prosit o Jeho Svaté proudení do nás a že budeme naplňovat večné zákony. Pak budeme zakoušet a prožívat večný pramen a sjednotíme se s ním.
To přeji všem svým spolubližním z celého srdce!

 

 

Milí čtenáři!

Díky milosti Pána jsem byla přivedena na Vnitřní cestu božského života. Smela jsem putovat houštinami lidského, smela jsem překonávat úskalí a překážky, ale také zakusit hlubokou radost z toho, že jsem se ve svém nitru přiblížila Bohu. Jak v údolích sebepoznání a uskutečnení, tak i na výšinách božského prožívání jsem smela zakusit božské řízení a Jeho lásku. Tyto rozmanité zkušenosti a zážitky bych ráda předala všem, kdo hledají Boha.
Pánu smím sloužit jako Jeho prorokyne a všem lidem dobré vůle jako ukazatel cesty k Vnitřnímu životu. Cesta, kterou jsem nastoupila, je cestou pro všechny lidi, kteří opravdu hledají. Je to přímá cesta k srdci Božímu, cesta lásky a odevzdání se dítete Otci.
Tuto cestu nás učí náš Spasitel, Kristus, a Jeho služebník, andel zákona božské moudrosti, bratr Emanuel, úplne a ve všech podrobnostech. Vede poutníka přes jeho lidské já - skrze sebepoznání, skrze odložení nízkého lidského, skrze zjemnení a zušlechtení jeho smyslů, jeho pocitů a myšlenek - až k opetnému rozvinutí jeho duchovního vedomí. Vede nás k našemu božskému původu, k večne svetlému bytí, které je životem v nás.
Jestliže jsme učinili nekolik kroků do tohoto Vnitřního života, Univerzálního života, a jestliže jsme se upevnili, jsme opravdu svobodní. Pak jsme schopni být sice ve svete, a přesto ne s tímto svetem. Neboť: Naplňujeme-li božské zákony, jsme naplneni Jeho silou, Jeho svetlem, Jeho Duchem, Jeho životem, který je nezištne dávající láskou. Jestliže čerpáme z pramene večné síly, budeme pak plni síly a dynamicky, pokojne a radostne předávat v myšlenkách, slovech a činech svetlo lásky, které v nás svítí.
Každý z nás musí jednou jít touto cestou vnitřní zkušenosti a obohacení, buĎ v inkarnacích, které budou ješte následovat, nebo v místech očišťování, podle zatížení své duše. Kdo by však chtel nastoupit tuto osvobozující Vnitřní cestu božské lásky ve svém nynejším pozemském živote, tomu ji náš Pán a Spasitel, Ježíš Kristus, nabízí.
Prorocký Duch projevuje božskou spásu, kroky Vnitřní cesty. Každý, kdo hledá pravdu, je - i jednotlive - veden, podle svých povahových vlastností a svého duševního zatížení. Tato cesta k Říši míru je všem lidem otevřena.
Kristovi žáci, kteří mají na ceste k božskému už nekolik kroků náskok, podávají další vysvetlení a rady ze své vlastní zkušenosti. Tak se v křesťansko-mystické škole Páne konají také rozmluvy - výmeny zkušeností, tzn. vzájemné povzbuzování a pomoc. Jednotlivec může přednést své težkosti, zkušený žák s ním o tom hovoří. Společným zameřením na Boha, Pána, v Ježíši Kristu a díky Jeho stále rozsáhlejšímu vedení a milosti dospeje žák k upevnení a může na Vnitřní ceste postupovat kupředu.
Velké dary milosti nám Pán daroval ve Svém - Díle přivedení domů -, v základu Vnitřního náboženství, svetového náboženství. Zjišťujeme a zažíváme nyní ješte vetší veci v Univerzálním živote, který vzrůstá a získává viditelne podobu díky četným přátelům Krista, kteří v božském plánu spolupůsobí.
Kristus sám převezme v nedaleké budoucnosti vládu i na této Zemi. Cestou vnitřní zkušenosti povede lidstvo, které se vyvine k pravé duchovnosti, postupne do původního, Univerzálního života, do života podle Kázání na hoře, podle božských zákonů v Kristove Říši míru, v Říši Boží na Zemi.
Podle slova večného Vše-Jediného se už nyní buduje silou Boží prostřednictvím lidí dobré vůle. Následují Krista tím, že zameřují své pociťování, myšlení a jednání na božské, duchovní a stávají se pravými křesťany činu.
Duchovní říše, kterou Bůh, náš Otec, spustil na tuto Zemi, se začala zevne uskutečňovat, zlatý Jeruzalém, který zřeci a proroci všech dob ohlašovali. Oheň duchovní revoluce, svetlo nezištné lásky, se vynáší do sveta ke všem tem, kteří touží po jednote, svobode a bratrství.
Pravé křesťanské náboženství otevřelo své brány. Je to svetové náboženství, Vnitřní náboženství Mesiáše, našeho Spasitele. Říše míru na této Zemi je založena Bohem v Kristu. Staví na tom ti lidé, kteří rozvíjejí Vnitřní život uskutečňováním a naplňováním božských zákonů. Dále ji budou stavet a v míru ji dokončí ti, kteří v sobe nalezli Krista a dosáhli Vnitřního míru.
Kristus je tu, slovem i skutkem. Vyvádí nás z našeho otroctví k pravému bratrství a jednote v Jeho Duchu, svobodném Duchu. To, co projevil Ježíš z Nazaretu kdysi - a Kristův Duch dnes -, se stává viditelnou skutečností. Pravé svetové náboženství, Vnitřní náboženství, které lidem přináší osvobození, již mnozí poznávají, přijímají a radostne uskutečňují.
Kéž by se všem lidem, mým bratřím a sestrám, brzy dostalo tohoto Vnitřního vedení, aby dospeli do Vnitřního míru, po kterém každý človek ve svém nejhlubším nitru touží.
Kristus nám podává Svou ruku! Blaze tomu, kdo se ji uchopí a ví, že ho povede přes všechna úskalí a překážky, které si sám vytvořil nevedomostí a sobectvím. Kristus je životem v nás. Kdo by ho chtel zažít, kdo by chtel tento pramen božské hojnosti otevřít, ten ať žije do nitra, aby od toho okamžiku žil v Kristu a s Kristem. Bude znovuzrozen do pravé skutečnosti, skutečnosti Ducha, ve které jsou láska, štestí a bezpečí.
Přeji všem lidem a bytostem mír v Kristu a bohatou vnitřní zkušenost, která oblažuje a činí človeka svobodným a plným lásky.

Bůh s Vámi!
Gabriele